Druhy korozí
Nebezpečí vzniku koroze u nerezových materiálů
- Nejdůležitějším kritériem určujícím odolnost nerezové oceli vůči korozi je její chemické složení. Vliv na korozivzdornost ovšem může mít i mechanické poškození pasivované vrstvy nerezového materiálu. V zásadě má však nerezová ocel v porovnání s běžnou uhlíkovou ocelí výrazně lepší odolnost proti korozi i bez nutnosti další povrchové úpravy.
Druhy koroze:
- Rovnoměrná plošná koroze – u nerezového materiálu hrozí riziko celkové plošné koroze pouze v případě kontaktu s chemicky ošetřenými tekutinami, kyselinami nebo louhy. Vliv na korozivzdornost má u austenitické nerezové oceli zejména podíl molybdenu a niklu.
- Galvanická koroze – někdy nazývána jako koroze kontaktní, jelikož k ní dochází zejména v případě styku dvou různých kovů, kdy méně ušlechtilý kov začne korodovat. Méně ušlechtilý kov (anoda) v kombinaci s ušlechtilejším kovem (katoda) a elektrolytem, jímž je obvykle voda, bývá napaden galvanickou korozí. Tato koroze vzniká často při použití ocelových nebo pozinkovaných šroubů. U hliníkových nýtů je rovněž jistá pravděpodobnost znečištění nerezové oceli skvrnami vedoucími až k důlkové korozi nerezové oceli.
- Důlková koroze – při porušení pasivované vrstvy nerezové oceli hrozí vznik bodové koroze. Při zvýšených teplotách v kombinaci s nečistotami ulpívajícími na povrchu materiálu hrozí napadení materiálu důlkovou korozí. Zvýšením obsahu legur, jako je molybden a chróm se odolnost vůči důlkové korozi u austenitické nerezové oceli zvyšuje.
- Mezikrystalová koroze – mezikrystalovou korozí je zpravidla materiál poškozen vlivem zvýšených teplot při svařování. V blízkosti svařovaného spoje dochází k lokálnímu ochuzování materiálu o chróm. Účinnou ochranou proti mezikrystalové korozi je přidání titanu nebo niobu. Tento jev lze odstranit rovněž rozpouštěcím žíháním při teplotách 1000 až 1500°C.
- Štěrbinová koroze – vzniká při mechanickém poškození materiálu